When you think about sebehodnocení, schopnost objektivně hodnotit své vlastní myšlenky, emoce a chování. Also known as sebepoznání, it is the quiet foundation of every meaningful change in therapy. Without it, you might talk for years without ever truly understanding why you keep repeating the same patterns. Most people don’t realize that therapy doesn’t start with the therapist’s questions—it starts with your ability to look inward and ask: Co se vlastně děje u mě?
Sebehodnocení není o tom, jestli jsi dostatečně dobrý, šťastný nebo produktivní. Je o tom, jak přesně vidíš svůj vnitřní svět. Když se cítíš úzkostně, je to kvůli tomu, že máš strach z neúspěchu? Nebo proto, že se snažíš splnit něčí očekávání? Když se rozzlobíš na partnera, je to reakce na konkrétní slovo, nebo na starou ranu, kterou jsi zapomněl? Tyto otázky neřeší terapeut za tebe. On ti jen pomůže najít nástroje, abys je mohl zodpovědět sám. A to je přesně to, co se děje v terapii, když funguje.
Sebehodnocení není přirozené. Většina z nás se učila, že sebekritika je zlý zvyk, nebo naopak, že se musíme mít rádi bez ohledu na skutečnost. Ale pravda je jednoduchá: sebehodnocení je jako zrcadlo. Není to o tom, jestli ti zrcadlo líbí, co vidíš. Je to o tom, jestli ti říká pravdu. Když ho nesmíříš, terapie se stává jen rozhovorem, ve kterém se opakujete. Ale když ho začneš používat – třeba tím, že si každý den na pár vteřin zastavíš a zeptáš se: Co mi právě teď dělá největší bolest? – začneš vidět vzory, které ti předtím unikaly.
Sebehodnocení se týká i těch, kdo si myslí, že nejsou schopní sebeřídit. Není potřeba být filosof nebo psycholog. Stačí být upřímný. Když se někdo zeptá, jak se máš, a odpovíš „dobře“, ale v hlavě ti to zní jako lež, už jsi na cestě k lepšímu sebehodnocení. Když si všimneš, že tě něco trápí, ale nechceš o tom mluvit – to je signál. Když se zlobíš na někoho, kdo ti nic neudělal, a pak si řekneš: „To není o něm. Je to o mně.“ – už jsi v terapii. A to je ten okamžik, kdy se změna začíná.
Sebehodnocení je také to, co chybí u lidí, kteří jdou na terapii, ale necítí žádný pokrok. Ne proto, že terapeut není dobrý. Ale proto, že se neptají dostatečně přesně na sebe. Věda ukazuje, že lidé, kteří pravidelně hodnotí své emoce a reakce, dosahují v terapii o 60 % větších změn než ti, kteří se spoléhají jen na rozhovory. To není magie. Je to práce. A práce, kterou můžeš začít dnes.
Ve sbírce článků níže najdeš konkrétní nástroje, jak to dělat. Od toho, jak rozpoznat, že tě něco trápí – i když to neznáš – až po to, jak se nechat vést svými emocemi místo toho, abys je potlačoval. Najdeš tu i to, proč některé terapie fungují a jiné ne – a jak to souvisí s tím, jak sebeptáš. Nejde o to, abys se stal dokonalým. Jde o to, abys se stal přesnějším. A to je první krok k tomu, abys se mohl opravdu změnit.
Měření pokroku v psychoterapii pomocí sebehodnocení, dotazníků a klinických škál zvyšuje úspěšnost terapie až o 65 %. V Česku se však používá jen u 28 % terapeutů. Zjistěte, jak fungují CORE-OM, ORS a SRS a jak je správně integrovat do praxe.
Číst více