Sourozenci autistů: Jak podpořit sourozence dítěte s autismem

When working with sourozenci autistů, děti, které mají sourozence s autismem, často žijí ve stínu a nesou zátěž, kterou nikdo nevidí. Also known as sourozenci s neurodiverzní rodinou, it jsou často vystaveny neřešeným emocím, pocitům viny, osamělosti a přetížení odpovědností. Toto není jen otázka „byli byste lepší rodiče“ – je to otázka toho, jak se v rodině, která už má hodně na starosti, stále dává prostor i těm, kteří nejsou v centru pozornosti.

Autismus je neurodiverzita, přirozená odlišnost mozku, která mění způsob, jakým člověk vnímá svět. Also known as PAS, it nevyžaduje „léčbu“, ale podporu a přizpůsobení. Když se dítě s autismem potřebuje více času, energie a struktury, sourozenci často učí se být tišší, nezávislejší, nebo dokonce „dospělejší“ – ne proto, že by chtěli, ale protože nemají jinou možnost. Věda ukazuje, že až 60 % těchto sourozenců zažívá úzkost, nízkou sebevědomost nebo pocit, že jejich potřeby nejsou důležité. To není normální – je to systémová chyba.

Podpora sourozenců autistů, nevyžaduje složité plány – jen vědomí, čas a ochotu je slyšet. Also known as rodina s neurodiverzními potřebami, it funguje nejlépe, když se dítěti řekne: „Tvoje city jsou platné, i když tvoje sourozenecká situace je jiná“. Některé rodiny začínají s pravidelnými „výjimečnými chvílemi“ – jen 20 minut týdně, kde se rodič zaměří jen na toho sourozence, bez diskuse o autismu. Jiné využívají skupinové podpory pro sourozence – tam se děti dozví, že nejsou jediné, co se cítí ztracené nebo zlobivé. A některé terapeuty už začínají v rámci terapie dítěte s autismem zahrnovat i sourozence – protože rodina není jen o jednom člověku.

V této sbírce najdete příběhy, které se netýkají jen dítěte s autismem – ale těch, kteří stojí vedle něj. Najdete tu, jak se sourozenci vypořádávají se stresem, jak se učí hranice, jak se snaží být „normální“ v škole, když doma je vše jiné. Některé články se dotýkají skupinové terapie pro sourozence, jiné ukazují, jak komunikace v rodině může změnit celý systém. Nejde o to, aby byl každý šťastný – ale aby každý měl prostor být, co je. A to začíná tím, že někdo prostě řekne: „Ty jsi důležitý, i když nejsi ten, který potřebuje terapii.“