Supervize v psychoterapii není jen další schůzka na konci týdne. Je to záruka, že klient dostane tu nejlepší péči, kterou terapeut v danou chvíli může poskytnout. Bez ní se terapeut může ocitnout v labyrintu vlastních emocí, nejistot a opakování stejných chyb. A to všechno na úkor toho, kdo skutečně potřebuje pomoc - klienta.

Co je supervize vlastně zač?

Supervize je systématická spolupráce mezi terapeutem a zkušeným supervizorem. Nejde o kontrolu, nejde o to, aby někdo říkal, co má dělat. Také to není terapie. Je to prostor, kde terapeut může přijít s těžkými případy, svými pocity, pochybnostmi a otázkami - a najít s pomocí někoho, kdo to už prošel, jasnější cestu.

Podle České společnosti pro klinickou psychologii (2023) je hlavní cíl supervize zvýšit hodnotu terapeutického procesu v nejlepším zájmu klienta. To znamená: nejdřív klient, pak terapeut. Ne naopak.

Supervize se neobjevila náhodou. Vznikla z potřeby, aby terapeuti nezůstali sami s těžkými případy, emocemi, nejistotami a rizikem vyhoření. Dnes už je to standard. V České republice ji požaduje Česká lékařská komora i Česká psychologická společnost pro akreditaci terapeutů.

Co se děje během supervizního sezení?

Supervizní sezení není přednáška. Je to dialog. Obvykle trvá 60 až 90 minut a probíhá jednou za 2 až 4 týdny. Začíná to vždy stejně: terapeut přináší případ. Ale ne jen fakta - přináší i to, co cítil, když klient řekl něco nečekaného, když se ztuhl, když ho překvapila jeho reakce, když se cítil zmatený nebo dokonce znechucený.

Supervizor neříká: "To jsi měl udělat jinak." Místo toho klade otázky: "Co jsi cítil, když to řekl?" "Co se ti zdálo neobvyklé?" "Kde jsi se v této situaci ztratil?"

Podle studijní opory Jihočeské univerzity (2022) se proces dělí na čtyři fáze:

• Navázání kontaktu - vytvoření důvěry, prostor, kde můžeš být upřímný.
• Práce na zakázce - mapování toho, co terapeutovi dělá potíže: případ, emoce, vztah, reakce.
• Uzavření kontraktu - společně se dohodnou, co se během supervize bude řešit: "Chci pochopit, proč se mi klient odmítá otevírat."
• Vlastní supervizní práce - kladení otázek, vytváření hypotéz, hledání alternativ, propojování teorie s praxí.

Je to jako když se koukáš na film znovu, ale teď s někým, kdo ti ukáže, co jsi přehlédl. Nejde o to, aby byl supervizor "správný". Jde o to, aby pomohl terapeutovi vidět vlastní blind spots.

Supervize nebo konzultace? Co je rozdíl?

Mnoho lidí myslí, že supervize je jen konzultace o případu. To je špatně. Konzultace je rychlá odpověď na konkrétní otázku: "Jak mám zvládnout agresivního klienta?"

Supervize je jiná. Je to dlouhodobý proces, který se zaměřuje na terapeuta, ne na případ. Cílem není vyřešit případ, ale vyřešit, proč ten případ terapeutovi dělá potíže. Je to o tom, jak se terapeut chová, co cítí, jak se sám ovlivňuje, jak se přenáší jeho vlastní nevyřešené problémy do terapie.

Na rozdíl od terapie, která se snaží změnit klienta, supervize se snaží změnit terapeuta. A to je klíč. Když terapeut lépe pochopí sebe sama, lépe pochopí i klienta.

Proč je to tak důležité?

Julie Hewson, odbornice na supervizi, říká, že má čtyři hlavní cíle pro terapeuta:

1. Vzdělávat se - poznávat své schopnosti a jejich mezí.
2. Mít na koho se obrátit - když se všechno zhroutí, máš někoho, kdo ti neřekne "to jsi měl vědět".
3. Bránit se vyhoření - supervize je ochrana proti emocionálnímu vypálení.
4. Posilovat autonomii - nejde o to, aby ti někdo říkal, co dělat. Jde o to, abys se naučil důvěřovat vlastnímu soudu.

Prof. Zdeněk Rieger z 1. LF UK to řekl jasně: "Supervize je nezbytná součástí etické praxe každého seriózního psychoterapeuta. Bez ní nelze zaručit kvalitu poskytované péče."

Co to znamená v praxi? Výzkumy ukazují, že instituce, které systémově využívají supervizi, mají o 23 % méně stížností od klientů a o 18 % vyšší spokojenost. To není náhoda. Když terapeut ví, co dělá, když je v kontaktu se svými emocemi, když má podporu - klient to cítí.

Jaké jsou formy supervize?

Nejčastější forma je individuální supervize - jedna na jednu. Tvoří 65 % všech sezení. Je to nejhlubší, nejbezpečnější, ale také nejnákladnější. Cena se pohybuje od 800 do 2500 Kč za hodinu, v závislosti na zkušenosti supervizora.

Skupinová supervize (25 %) je levnější a umožňuje vidět, jak jiní terapeuti řeší stejné problémy. Je to jako návštěva kruhu, kde každý přináší svůj případ a ostatní pomáhají hledat řešení.

Peer supervize (10 %) je, když si terapeuti navzájem pomáhají bez zkušeného supervizora. Může být užitečná, ale není náhradou za kvalifikovanou supervizi. Riziko je, že se opakují chyby, které všichni dělají.

Pro začínající terapeuty je doporučeno 1 hodina supervize na 4 hodiny terapie. Pro zkušené terapeuty stačí 1:8. To znamená, že někdo, kdo pracuje 16 hodin týdně s klienty, potřebuje 2-4 hodiny supervize. Ne méně.

Co se děje v České republice?

V roce 2022 bylo v ČR registrováno 1 247 certifikovaných supervizorů. 68 % z nich má akreditaci pro klinickou psychologii, 32 % pro lékařskou psychoterapii. Většina pracuje jako soukromí supervizoři (55 %), následovaná nemocnicemi a ambulantními zařízeními (30 %).

Je ale jedna velká problémová oblast: nerovnoměrný přístup. V Praze je na jednoho certifikovaného supervizora připadající 6 745 obyvatel. Na Moravě a ve Slezsku je to 1:20 432. To je třikrát horší. Znamená to, že terapeuti mimo hlavní město mají mnohem těžší přístup ke kvalitní supervizi. A to je nebezpečné. Když terapeut nemá podporu, klienti to cítí.

Od roku 2023 je nová vyhláška Ministerstva zdravotnictví: začínající terapeuti musí mít minimálně 30 hodin supervize ročně - to je o 10 více než dříve. A v rámci projektu "Kvalita duševní péče 2025" se připravují jednotné standardy pro všechny supervizory v EU. Do roku 2027 bude supervize povinná pro 95 % terapeutů v celé Evropě.

Co se může špatně dít?

Supervize není zázračná léčba. Může být i škodlivá, když se něco zhorší. Například, když supervizor překračuje hranici a začne řešit vlastní problémy terapeuta - to už není supervize, to je terapie. A to je etický přestupek.

Dr. Martin Hajný upozorňuje: "Supervize může být neefektivní, pokud supervizor překračuje své kompetence a přibližuje se terapii supervidovaného."

Taky může být špatně, když supervizor nemá dostatek zkušeností, nebo když se všechno omezuje na "jak to máš udělat", a ne na "co se v tobě děje". Supervize bez osobního rozměru je jen technický návod - a to nestačí.

Proč by to měl každý terapeut dělat?

Protože psychoterapie není jen technika. Je to lidský vztah. A lidský vztah je plný nečekaných pohybů, emocí, závazků, odporů, přesunů, projekcí. Pokud terapeut nevidí, jak se sám do toho zapojuje, ztrácí kontrolu. A klient to cítí - i když neví proč.

Supervize je to jediné, co ti umožní zůstat v kontaktu se sebou. A zároveň zůstat v kontaktu s klientem.

Je to jako zrcadlo. Ne vždycky krásné. Ale vždycky pravdivé. A když se díváš do zrcadla a vidíš, co jsi, můžeš už nejen lépe pomáhat - můžeš pomáhat lépe.