Chcete vysvětlit dítěti, že jde na psychologa, ale nevíte, jak to udělat, aby to nezakončilo pláčem, odmítnutím nebo pocitem, že je něco špatně s ním? Nejste sami. Mnoho rodičů v Česku se s tímto problémem potýká - a většina z nich dělá jednu chybu: přistupují k tomu jako k léčbě nemoci. To je špatně. Psycholog není lékař, který dává injekce. Psycholog je někdo, kdo pomáhá mluvit o těch věcech, které děti cítí, ale neumí říct.

Neříkejte: "Jdeme tam, protože jsi špatný"

Nejčastější chyba rodičů je použít výraz jako: "Jdeme k psychologovi, protože se ti nedaří ve škole" nebo "Nevíme, co s tebou dělat". Takhle to zní pro dítě jako trest. Jak byste se cítili, kdyby vás někdo řekl: "Jdeme k někomu, protože jsi problém"? Dítě si to vezme osobně. A pak se začne bát nejen psychologa, ale i toho, že je něco špatně s ním samotným.

Raději řekněte: "Máme trochu problém, jak se s tebou domluvit. A chceme najít společný způsob, jak to zlepšit. Psycholog nám pomůže s tím, aby to bylo lepší pro všechny."

Takhle to děti slyší: "To není moje chyba. To je něco, co spolu můžeme vyřešit." A to je rozdíl mezi tím, aby se dítě cítilo jako pacient, a tím, aby se cítilo jako partner.

Co psycholog vlastně dělá?

Než to dítěti vysvětlíte, ujasněte si to sami. Psycholog není lékař. Nekládá diagnózy jako u chřipky. Neříká: "Máš ADHD" nebo "Máš úzkost". Nejprve se baví. Mluví o tom, co dítě má rádo, kdo je jeho kamarád, jak se cítí ve škole, co ho znepokojuje. Může se ptát: "Když se ti něco nelíbí, co děláš?" nebo "Kdo tě vždycky poslechne, když chceš něco říct?"

Psycholog si vytvoří obraz toho, jak dítě vnímá svět. A pak pomůže rodičům i dítěti najít způsob, jak se s tím lépe vypořádat. Někdy stačí jen to, že někdo slyší, co dítě říká - a neříká: "To je hloupost". Někdy pomůže navrhnout, jak si dítě může říct: "Mám to těžké" - místo aby se zavřelo do pokoje.

Nezapomeňte: Psycholog není někdo, kdo "opraví" dítě. Je to někdo, kdo pomáhá dítěti pochopit, že jeho city jsou platné - a že se s nimi dá pracovat.

Když se dítě bojí

Některé děti se bojí psychologa, protože si představují, že to bude jako u lékaře - s tím, že budou měřit tlak, nebo dělat nějaké testy. Nebo se bojí, že budou muset říct něco, co je tajemství. Nebo si myslí, že rodiče jim to "dali" jako trest.

Řekněte jim: "Psycholog není lékař. Neměří teplotu. Nepíše léky. Je to někdo, kdo se baví s dětmi o věcech, které je trápí. A někdy se tam hraje. Nebo kreslí. Nebo si přináší hračky. Nebo se prostě jen sedne vedle a poslouchá."

Neříkejte: "Jdeme k paní doktorkovi". Děti si pamatují, že "doktorka" znamená štěpání, injekce, něco, co bolí. Řekněte: "Jdeme k paní psycholožce, která se baví s dětmi. Nebo k pánovi psychologovi, který si s dětmi hraje hry."

Podívejte se na to takto: Když se dítě bojí někoho, co nezná, to není zvláštní. Všichni se bojí neznámého. Ale když víte, že to někdo dělá jen tak, aby pomohl, tak se to může změnit.

Připravte si výpověď předem

Nechte si to říct: Neříkejte to na poslední chvíli, když už jste v autě a dítě se ptá: "Kam jdeme?". To je špatný čas. Dítě se nezamyslí. Změní se v zvědavého nebo zlostného.

Naopak: Napište si to. Napsat to pomůže vám. Zní to hloupě, ale když napíšete: "Řeknu mu, že se s ním budu bavit o tom, jak se cítí ve škole, a že to nebude trest, ale společná hledání řešení", tak už víte, co chcete říct. A když to řeknete dítěti, budete klidnější. A dítě to cítí.

Nejlepší je to říct doma, když je všechno klidné. Před večeří. Před spaním. Nebo když se hrajete. Necháte to vzniknout přirozeně. Například: "Mám pro tebe něco, co mě napadlo. Chci ti říct, že jsem se domluvila s paní psycholožkou, aby nám pomohla, jak se lépe domluvit. Chceš se s ní seznámit?"

Kdo může jít na psychologa bez svolení rodičů?

České zákony říkají: Pokud je dítě mladší než 15 let, potřebuje svolení rodičů, aby mohlo mít pravidelné schůzky. Ale první setkání - když jen chce někoho vyslechnout - může provést bez svolení. To znamená: dítě může jít do školy, kde má psychologa, a říct: "Chci si s někým promluvit". A psycholog ho poslechne. Bez toho, aby musel říct rodičům.

Proč to existuje? Protože některé děti se bojí, že rodiče nebudou věřit, nebo budou naštvaní, nebo se budou stydět. A někdy je to jediný způsob, jak se dítě dostane k pomoci.

Nezapomeňte: Pokud dítě chce jít na psychologa, to je známka silného ducha. To znamená, že ví, že má problém - a že chce ho vyřešit. To není slabost. To je odvaha.

Co se stane na první schůzce?

První schůzka je jiná než ty další. Nejprve se psycholog bude bavit s vámi - rodiči. Ptá se: "Co se děje?" "Kdy to začalo?" "Co jste dělali, aby to zlepšilo?"

Potom přijde dítě. Psycholog ho nechá v klidu. Může mu dát kreslení, hračky, knížky. Nebo se jen sedne vedle a řekne: "Řekni mi, co tě dnes napadlo."

Někdy se dítě nechce mluvit. To je normální. Někdy se všichni vyděsí. To taky. Ale psycholog to ví. On nečeká, že dítě řekne všechno hned. On čeká, že dítě bude mít pocit bezpečí. A to trvá čas.

Nečekáte, že dítě po první schůzce řekne: "To bylo super!". Čekáte, že se bude cítit trochu lépe. A že se bude chtít znovu vrátit.

Co dělat, když dítě odmítne jít?

Někdy se dítě zavře. Říká: "Nejdu!" Nebo: "To je hloupost!"

Neříkejte: "Musíš jít!"

Řekněte: "Vím, že to zní strašně. A já to taky nechápu. Ale chci, abys věděl, že nejsem na tebe naštvaný. A že nechci, abys se cítil, že jsi špatný. Chci jen, abys věděl, že když se ti něco nelíbí, můžeš to říct. A já ti pomůžu najít někoho, kdo ti poslechne. Bez toho, aby někdo říkal, že jsi špatný."

Nechte to na chvíli. Nechte dítě v klidu. A pak se vraťte. "Myslel jsem na to. Chceš, abych ti řekl, co se stane, když tam půjdeme?"

Nebo: "Můžeme to zkusit jen jednou. A pak se rozhodneme, jestli to chceme dělat znovu."

Někdy stačí jen to, že dítě ví: rodiče nejsou proti. A že to není trest.

Co když rodiči sami mají strach?

Největší překážka není dítě. Je to rodič. Někteří rodiče si říkají: "To je pro ty, co mají nějaký problém. My jsme normální." Nebo: "Já jsem to vyrůstal bez toho. Proč teď?"

Ale když se dítě cítí špatně, to není známka, že rodiče udělali něco špatně. To je známka, že dítě potřebuje někoho, kdo ho pochopí. A psycholog je ten, kdo to umí.

Nejste slabí, když hledáte pomoc. Jste silní. Protože jste ochotní přiznat: "Mám problém. A nevím, jak ho vyřešit. Ale chci to zkusit."

Co děti říkají po terapii?

Nejčastější odpověď: "Bylo to klidné. A ona/ on mě poslouchal. Nikdo mi to nikdy neříkal."

Někdy: "Myslel jsem, že budu muset říct všechno, co jsem udělal špatně. Ale on se ptal, co mi dělá radost."

A někdy: "Nemyslel jsem, že to bude takhle. Myslel jsem, že budu muset plakat. Ale neplakal jsem. A cítil jsem se lépe."

Tyto věty neříkají: "Dítě je vyléčeno." Říkají: "Dítě se cítí slyšené. A to je první krok k tomu, aby se cítilo lépe."

Když dítě chce jít na psychologa samo

Někdy to dítě řekne: "Chci jít na psychologa."

Neřekněte: "Co? Proč? Co se stalo?"

Řekněte: "Díky, že jsi mi to řekl. To je důležité. Chci ti pomoct. Chceš, abych ti pomohl najít někoho?"

Nezapomeňte: Dítě, které se obrátí na psychologa, není zlomyslné. Není závislé. Je to dítě, které chce být lépe. A to je největší známka zdraví.

Někdy stačí jen to, že rodič řekne: "Jsem rád, že jsi mi to řekl."

A to je všechno, co potřebujete.