Je to nemoc, kterou si většina z nás spojuje s tenkými dívkami na Instagramu. Když ale do ordinace přijde chlap s podobnými problémy, často narazí na zděšené ticho nebo nedůvěru. Poruchy příjmu potravy u mužů jsou reálné, bolestivé a bohužel stále velmi stigmatizované. Muži trpící anorexií nebo bulimií se potýkají nejen s vlastním tělem, ale i s hlubokým přesvědčením, že „chlapům se to prostě nestává". Tento článek odhaluje specifika, která muži v terapii čelí, a vysvětluje, proč je klíčové prolomit toto tabu.

Kolik mužů se ve skutečnosti trápí?

Představte si, že jste na sportovním hřišti. Všichni vidí ty, kteří skórují góly, ale málokdo si všimne těch, kteří trénují do vyčerpání za účelem dokonalosti. Stejně tak je to s statistikami. Ačkoli se dlouho věřilo, že poruchy příjmu potravy (PP) jsou výhradně ženská doména, data vyprávějí jiný příběh. Prevalence mentální anorexie u mužů se pohybuje kolem 0,6 procenta populace, bulimie nervosa postihuje přibližně 1,0 procenta mužů a psychogenní přejídání dokonce 2,8 procenta.

V České republice se v roce 2020 léčilo s PP více než pět tisíc lidí. Muži tvoří jen malou část této skupiny. Ne proto, že by byli imunní, ale protože mnohem méně často vyhledávají pomoc. Riziko je u nich sice nižší než u žen, ale rozhodně nulové není. Problém tkví v tom, že když muž konečně přizná problém, je často již v pokročilé fázi nemoci.

Stigma jako hlavní bariéra

Proč muži tak později hledají pomoc? Důvodem není slabost, ale silné sociální tlaky. V naší kultuře je síla a kontrolovatelnost spojeny s maskulinitou. Přiznat, že nezvládáte svůj jídelníček, znamená pro mnoho mužů přiznat selhání vůle. To vede k izolaci. Muž s anorexií se necítí být součástí terapeutické skupiny, pokud ji tvoří pouze ženy. Cítí se cizorodě, nepochopeně a často i zesměšňovaně.

Zajímavé a znepokojující je, že stigma nepřichází jen od okolí. Studie ukazují, že dívky, které samy trpí poruchami příjmu potravy, mají tendenci muže s PP stigmatizovat ještě více. Pochází to z hluboce zakořeněného přesvědčení, že PP je „ženská záležitost“. Tento pocit osamělosti je devastující. Muž pak nemá kam jít sdílet své zkušenosti, což brání procesu uzdravení.

Jak vypadá terapie pro muže?

Léčba mužů s poruchami příjmu potravy se řídí podobnými principy jako u žen, ale vyžaduje citlivost k jejich specifickým potřebám. Zlatým standardem je Kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Tato metoda pomáhá identifikovat a měnit destruktivní myšlenkové vzorce. Například přesvědčení, že hodnota člověka závisí na jeho svalovité postavě nebo nízkém procentu tuku, se v KBT rozebírá a nahrazuje zdravějšími postoji.

KBT cílí na konkrétní chování: omezování příjmu potravy, vyvolávání zvracení, nadužívání diuretik nebo laxativ a vyhýbavé chování při společenských akcích spojených s jídlem. Cílem je navození normálního jídelního režimu. Terapie však musí řešit i psychologický podklad - perfekcionismus, nízké sebehodnocení a negativní vnímání těla.

Dalším důležitým přístupem je Interpersonální psychoterapie, která se zaměřuje na vztahové problémy. Ta je klíčová zejména v prevenci relapsu, který se u PP vyskytuje až v 50 % případů. Pokud krátkodobé intervence selhávají, může být indikována psychodynamická terapie, která pracuje s hlubšími traumaty nebo osobnostními rysy.

Doporučení pro terapeutické skupiny

Klinické zkušenosti jasně ukazují, že uspořádání léčebných skupin hraje zásadní roli. Odborníci důrazně doporučují, aby byl do terapeutické skupiny zařazován více než jeden muž. Pokud je ve skupině složené převážně ze žen přítomen pouze jediný muž, cítí se exponovaně a izolovaně. Jeho zkušenost pak může být podceňována nebo ignorována.

Přítomnost několika mužů ve skupině snižuje tento pocit cizoty. Umožňuje jim sdílet specificky mužské perspektivy na onemocnění - například tlak na fyzickou sílu nebo konkurenční prostředí ve sportu. Tvorba male-only skupin nebo alespoň garantovaná přítomnost minimálně dvou mužů v mixovaných skupinách zvyšuje šanci na úspěšnou terapii a pocit validace jejich utrpení.

Farmakoterapie a somatická péče

Léky nejsou náhradou za psychoterapii, ale mohou být důležitou podpůrnou složkou. Nejčastěji se používají antidepresiva ze skupiny SSRI (selectivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu). Ty pomáhají regulovat náladu a zmírňují příznaky komorbidní deprese, která u pacientů s PP častou komplikací je. Optimalizace serotoninového systému může usnadnit práci na změně chování.

V akutních fázích, kdy je pacient extrémně vyhublý nebo má vážné zdravotní komplikace, je nutná hospitalizace na interním oddělení. Stabilizace somatického stavu je prioritou. Psychoterapie je v době těžké podvýživy neúčinná, protože hladovění mění schopnost mozku zpracovávat nové informace. Po stabilizaci následuje psychiatrická a psychologická péče, která může probíhat ambulantně, na denním stacionáři nebo na psychiatrickém oddělení.

Role rodiny a dostupnost péče

Podpora rodiny je nepostradatelná, zejména u dětí a dospívajících. Rodinná terapie pomáhá pochopit dynamiku v domácnosti a naučit blízké, jak podporovat pacienta bez toho, aby ho tlačili nebo kritizovali. Existují také kluby pro rodiče, které poskytují vzdělávání a emocionální oporu. Léčba je založena na aktivní spolupráci mezi pacientem, terapeuten a rodinou.

Bohužel, dostupnost odborné péče pro muže je v ČR problematická. Mnoho lékařů nemusí ani uvažovat o diagnóze PP u mužského pacienta, což vede k chybným diagnostikám a zbytečnému čekání. Muži často čelí nepochopení i ze strany zdravotníků. Je nutné zvýšit povědomí o tom, že PP postihuje všechny pohlaví a že genderově specifické programy by mohly zlepšit výsledky léčby.