Stalo se vám někdy, že jste ve vztahu cítili, jako by váš partner byl vaší kyslíkovou maskou? Bez něj byste prostě nefungovali. Nebo naopak, že jste z paniky před opuštěním začali druhého dusit svou potřebou kontroly a pozornosti? Pokud ano, nejste sami. Tyto situace nejsou jen "špatným chováním" nebo náladami. Jsou často příznakem hlubších strukturálních problémů v osobnosti.

Poruchy osobnosti nejsou o tom, že je člověk "blázen" nebo zlý. Jde o to, jak vnímá sebe sama a své okolí. A právě zde leží jádro problému: interpersonální obtíže. Podle klasické definice od Smolíka (1996) jsou tyto narušené vztahy klíčovým diagnostickým kritériem. Lidé s těmito potížemi mají sklon opakovat stejné destruktivní vzorce znovu a znovu, aniž by si uvědomovali, že oni sami jsou součástí toho problému.

Proč jsou vztahy tak bolestivé?

Představte si, že máte v hlavě starou mapu světa, která je plná pastí. Když se setkáte s novým člověkem, nevidíte ho takového, jaký je. Vidíte ho skrze tuto mapu. Pokud vaše mapa říká "všichni mě opustí", budete druhého podezřívat z odchodu, i když nic nedělá špatně. Reagujete útočně nebo podřizujícím se chováním, což druhého skutečně odrazí. Mapka se naplnila pravdou. Vyhrál strach.

Tento mechanismus je centrální pro různé typy poruch. Vezměme si dvě velmi odlišné, ale časté poruchy: závislou poruchu osobnosti, která byla systematicky popsána v DSM-III v roce 1980, a hraniční poruchu osobnosti.

U závislé poruchy jde o hlubokou přesvědčenost, že bez blízkého člověka nelze přežít. Pacienti často věří, že nemohou rozhodovat sami. Jejich svět je tichý, ale děsivý. Chybí jim bouřlivá emotivita, kterou známe z jiných poruch. Místo toho tu je tlak, úzkost a potřeba zavděčit se. Samota pro ně není volnost, je to propast bezmocnosti.

Naproti tomu hraniční porucha osobnosti přináší ohnivou bouři. Zde hrají hlavní roli intenzivní pocity zoufalství, rychlé změny nálad a často i sebepoškozování. Zatímco člověk se závislou poruchou se bojí, že bude sám, člověk s hraniční poruchou se bojí, že bude sám navždy a že jeho existence nemá smysl. Rozdíl je zásadní pro léčbu.

Vztahová psychoterapie: Terapeut jako zrcadlo

Jak tedy vyřešit problém, který vzniká ve vztazích? Logicky, musíme pracovat ve vztahu. Tady vstupuje do hry vztahová psychoterapie, která využívá terapeutický vztah jako hlavní nástroj změny.

Nejde o to, aby vás terapeut jen poslouchal a dával rady. Jde o to, abyste spolu vytvořili dynamiku, která odhalí vaše staré vzorce. Terapeut se stává "zrcadlem" vašich interpersonálních obtíží. Pokud máte tendenci utíkat před konfliktem, uděláte to i s terapeutem. Pokud máte tendenci manipulovat, zkuste to na něm. A protože terapeut je profesionál, nezničí vás. Zůstane tam. A tím vás naučí něco nového.

Tato metoda se zaměřuje na čtyři hlavní oblasti:

• Neshody v rolích: Konflikty s partnery, šéfy nebo přáteli, které se opakují.
• Změny v rolích: Přechod do mateřství, rozvod, výstupy do důchodu - situace, kde se staré strategie přestávají dařit.
• Interpersonální deficit: Cítíte osamělost, protože nikdy nenaučili, jak budovat hlubší vazby.
• Ztráta a zármutek: Neschopnost zpracovat smrt blízkého nebo konec vztahu způsobená dlouhodobou izolací.

Práce s přenosem a protipřenosem

Nejdůležitějším konceptem v této terapii je přenos. To je situace, kdy klient přenáší emoce a očekávání z minulých vztahů (např. s rodiči) na terapeuta. U pacienta se závislou poruchou může vypadat tak, že idealizuje terapeuta jako "zachránce" a je ochoten cokoli udělat, aby si ho udržel.

Pro terapeuta je pak klíčový protipřenos. Je to reakce terapeuta na klienta. Pokud klient hraje roli "nevinné oběti", může terapeut cítit silnou potřebu mu pomoci, dokonce i za cenu překročení hranic. Nebo naopak, pokud je klient agresivní, může terapeut cítit frustraci a chtít ho "uklidnit" autoritou.

Podle materiálů z České psychiatrie (2023) musí terapeut umět tyto své emoce monitorovat. Pokud si nevšimne, že ho klient manipuluje, stal se součástí problému. Úkolem je říct klientovi: "Všiml jsem si, že když jsem pozdě, cítíte se opomenutý a začínáte mi dávat najevo vinu. Stalo se vám tohle už dřív?" Tím se z konkrétního incidentu stává okno do celoživotního vzorce.

Strategie léčby: Kombinace přístupů

Čistá vztahová psychoterapie nestačí. Současný standard péče v českém kontextu, jak uvádí Nakladatelství Portál (2023), kombinuje psychodynamické prvky (práce s pocity a historií) s kognitivně behaviorálními technikami (konkrétní dovednosti).

Pro člověka se závislou poruchou je klíčové naučit se tolerovat negativní emoce vůči druhým. Dlouho potlačoval hněv, aby si udržel vztah. V terapii vytváříme bezpečný prostor, kde může říct terapeutovi "ne" nebo vyjádřit nespokojenost, aniž by se bál, že bude vyhazován z ordinace. Je to trénink autonomie.

U emočně nestabilních klientů s hraniční poruchou je priorita stabilizace. Potřebujeme pevné hranice. Schůzka začíná a končí přesně v daný čas. Terapeut je aktivní, ale ne záchranná síť pro každou krizi. Pomáháme klientovi spojit jeho pocity s jeho chováním. "Cítil jste vztek, takže jste si řezal zápěstí. Co by se stalo, kdybyste ten vztek řekl mně místo toho, abyste se ublížil?"

Realita léčby v Česku

Je důležité být upřímný na to, jak vypadá dostupná péče. Vztahová psychoterapie pro poruchy osobnosti je v Česku stále méně rozšířená než čistě kognitivně behaviorální přístupy. Podle dat z dbterapie.cz (2023) a Českého lékařské komory však trend roste. Mezi lety 2018 a 2022 vzrostl počet terapeutů specializovaných na poruchy osobnosti o 15 %.

Přesto čekací doby v veřejném zdravotnictví zůstávají vysoké - průměrně šest měsíců na specializovanou terapii. Proto mnoho lidí sahá po soukromé péči nebo integrativních přístupech, které kombinují prvky různých škol. Průzkum z roku 2021 ukazuje, že zapojení rodiny do léčby, zejména u adolescentů, zvyšuje úspěšnost terapie až o 30 %. To je oblast, kde máme ještě hodně práce.

Kdy vyhledat pomoc?

Nemusíte mít diagnózu, abyste měli prospěch z této terapie. Pokud poznáváte sami sebe v těchto bodech, je čas jednat:

• Ve vztazích se cítíte buď zcela bezmocní, nebo neustále bojíte o kontrolu.
• Máte strach ze samoty, která paralyzuje vaše rozhodování.
• Váš život se točí kolem emocí druhých lidí na úkor vašich potřeb.
• Opakujete se stejnými partnery a končíte stejně bolestivými scénáři.

Léčba poruch osobnosti není rychlá. Vyžaduje odvahu dívat se do zrcadla a připustit, že část bolesti, kterou cítíte, pochází z vás samotných. Ale díky vztahové psychoterapii můžete naučit nové způsoby, jak být s ostatními. Způsoby, které nepřinášejí utrpení.