Kolik sezení opravdu potřebujete?

Nejčastější otázka, kterou si lidé kladou, když se rozhodnou pro terapii: jak dlouho to bude trvat? Odpověď není jednoduchá, protože žádná terapie není jako jiná. Někdo si po pěti sezeních uvědomí, že už ví, co chce, a jde dál. Jinde se lidé baví o měsících, někdy i letech. To neznamená, že jeden je lepší nebo silnější než druhý. Znamená to, že každý problém má svou vlastní hloubku a každý člověk svůj tempový ritmus.

Co ovlivňuje délku terapie?

Tři věci rozhodují o tom, jak dlouho budete potřebovat terapii: typ problému, jaký přístup používá terapeut a jak aktivně se do procesu zapojujete vy.

Pokud přijdete kvůli konkrétnímu problému - třeba úzkosti před prezentacemi, nespavosti nebo problémům v partnerství - může vám stačit jen pár týdnů. Většina lidí začne cítit úlevu už po třetím nebo pátém sezení. Nejde o to, že problém zmizel, ale že začnete vidět, o co jde. To je důležitý první krok.

Naopak, pokud se cítíte ztracení, nechápete, proč se vždycky dostáváte do stejných situací, nebo máte dlouhodobý pocit prázdnoty, potřebujete jiný přístup. Tam, kde se problémy zakořenily v dětství, v zkušenostech s rodinou nebo v hlubokém pocitu nevhodnosti, potřebujete čas. Čas, abyste se naučili důvěřovat, abyste si uvědomili, že nejste sami, a abyste začali mluvit o tom, co jste dlouho tajili.

Krátce vs. déle: Co se hodí kde?

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je jako návod na opravu kabelu. Víte, co je špatně, a chcete to rychle napravit. Tento přístup je strukturovaný: setkáváte se jednou týdně, máte jasný plán, a po 12 až 20 sezeních (tj. 3-6 měsíců) se většinou dostanete k cíli. To funguje pro fobie, návyky, přehnanou úzkost, poruchy stravování nebo závislosti.

Naproti tomu rogeriánská terapie nebo psychodynamická terapie neřeší problém jako úlohu, ale jako životní příběh. Tady se nejde o to, „jak to vyřešit“, ale o to, „kdo jste“ a „proč jste se tak stal“. To nejde rychle. Tento typ terapie bývá dlouhodobý - měsíce, někdy roky. Není to způsob, jak „vyléčit“ něco, ale jak se „přestat bát sebe samotného“.

Frekvence je stejně důležitá jako délka. Jednou týdně je ideál. Pokud se setkáváte jen každé dva týdny, proces se zpomaluje. Mozek potřebuje pravidelnost, aby si nové vzorce zapamatoval. Příliš dlouhé pauzy - třeba měsíc nebo více - znamenají, že se vracíte zpět k původním vzorům. A to je jako kdybyste se snažili naučit jízdu na kole, ale jen jednou za tři týdny vyjeli na ulici.

Co říkají statistiky?

Není to magie, ale data. Podle Kliniky psychoterapie v Praze po 10 sezeních se cítí lépe asi třetina lidí. Po 20 sezeních je to už polovina. A po 55 sezeních se tři čtvrtiny lidí považují za výrazně zlepšené. To neznamená, že všichni jsou „vyléčení“. Znamená to, že se naučili lépe žít s tím, co je, a přestali být vězněmi svých myšlenek.

Takže když si říkáte: „Já už jsem tam 15 sezení a nic se nezměnilo“, neznamená to, že to nefunguje. Znamená to, že jste na cestě. Změny nechodí jako výbuch. Chodí jako malé kroky. Někdy si je ani neuvědomíte, dokud vám někdo neřekne: „Vypadáš jinak.“

Proč se někdy cítíte hůř?

Je to běžné - a zvlášť znějící. Někdo přijde do terapie, aby se cítil lépe, a po třech sezeních se cítí hůř. Proč?

Protože terapie nezakrývá bolest. Zvedá ji. Když začnete mluvit o tom, co jste dlouho tlačili, začnou se objevovat emoce, které jste si mysleli, že už jsou pryč. Vzpomínky. Vina. Smutek. Hněv. To je normální. To není selhání. To je práce. Jako když čistíte starý dům - nejprve se objeví prach, který jste neviděli, protože byl pod koberec. A teď, když ho vidíte, je to nepříjemné. Ale když ho nevyčistíte, zůstane tam navždy.

Někdo si po prvním sezení řekne: „To bylo jako odlehčení.“ A má pravdu. Ale první odlehčení je jen začátek. Pravá změna přijde až poté, co si připustíte, že něco potřebujete opravit - a nejen překrýt.

Je možné, že terapie nebude trvat dlouho?

Ano. A to je v pořádku.

Někdo přijde kvůli rozvodu, po pěti sezeních pochopí, že to nechce, a začne komunikovat s partnerem. Někdo přijde kvůli úzkosti před výstupem, po třech sezeních se naučí dýchat a přestane se bát. Někdo si jen potřebuje vyslechnout, že to, co cítí, není bláznovství. A to je všechno. A to je dost.

Terapie není něco, co musíte „dokončit“. Je to nástroj. A jako nástroj - použijete ho, když ho potřebujete. A když už ne, odložíte ho. Neexistuje pravidlo, že musíte jít 50 sezení, jen proto, že jste začali. Pokud se po deseti sezeních cítíte lépe, než jste kdy, a víte, jak se ubránit, když se něco znovu objeví - máte úspěch.

Co dělat, když si nejste jistý?

Je v pořádku mít pochybnosti. Je v pořádku cítit se zmateně. Je v pořádku říct terapeutovi: „Nevím, jestli to děláme dobře.“

Skutečný terapeut nebude vás tlačit, aby jste zůstali. Bude vás ptát: „Co vás tady drží? Co byste potřebovali, aby to bylo pro vás užitečné?“ A pokud se vám to nezdá, můžete změnit terapeuta. Nebo přestat. Nebo se vrátit za půl roku. To není selhání. Je to zodpovědnost k sobě samotnému.

Největší chyba, kterou lidé dělají, je, že si myslí, že terapie je něco, co musíte „vydržet“. Není to tak. Je to něco, co musíte zvládnout. A to znamená, že máte právo měnit plán, měnit tempo, měnit směr. Pokud se vám to nezdá, neznamená to, že jste špatný klient. Znamená to, že jste člověk - a každý člověk potřebuje jiný přístup.

Je terapie znakem slabosti?

Nikdy ne. Je to znak, že chcete žít lépe. A to je nejsilnější věc, kterou můžete udělat.

Nejste slabší, protože se ptáte. Nejste slabší, protože pláčete. Nejste slabší, protože se bojíte. Jste silnější, protože jste se rozhodli nechat někoho vidět, co vás trápí. A to není lehké. To je hrdinské.

Nezapomeňte: neexistuje „správná“ délka terapie. Jen správná pro vás.

Co dělat dál?

Než začnete:

• Přemýšlejte o tom, co chcete získat - nejen o tom, co chcete zlikvidovat.
• Nechte si čas na první sezení. Neříkejte „to je to“, pokud vás to neoslovilo.
• Nezapomeňte: terapeut není kouzelník. Je to průvodce. Vy jste ten, kdo dělá kroky.
• Pokud se cítíte hůř - nezastavujte. To je normální. Požádejte o vysvětlení.
• Pokud se cítíte lépe - nezastavujte. Zkuste to dál. Změny potřebují čas, aby se zakořenily.

Terapie není cesta, kterou musíte dokončit. Je to cesta, kterou můžete projít - když budete chtít. A když budete připraveni. A když budete mít dostatek sebevědomí říct: „Já to zvládnu.“