Narcistická porucha osobnosti není problém, který se vyřeší za pár sezení. Je to hluboká, trvalá struktura pohledu na sebe a na svět, která se vytvářela roky - často od dětství. Lidé s touto poruchou nevnímají své chování jako problém. Více vidí problémy v ostatních: v tom, že je nepochopují, neuznávají, nebo nejsou dostatečně důležití. To je první překážka léčby - nerozpoznání vlastního problému.

Co vlastně narcistická porucha osobnosti je?

Narcistická porucha osobnosti (NPD) se projevuje skrze kombinaci několika znaků. Osoba má přehnaný pocit vlastní důležitosti, očekává neustálý obdiv, má nízkou empatii, využívá druhé k dosažení vlastních cílů a reaguje na kritiku ostře - často agresivně nebo se stahují do sebe. Nejde o sebedůvěru. Jde o křehký, závislý sebevědomí, které se drží jen díky obdivu ostatních. Pokud ho někdo ohrozí - například kritikou, odmítnutím nebo jednoduše tím, že někdo jiný získá pozornost - dochází k emocionální krizi.

Podle DSM-5 musí být splněno alespoň pět z devíti kritérií pro diagnózu. Ty zahrnují například přesvědčení, že jsi výjimečný, že si zasloužíš speciální zacházení, nebo že jsi schopen jen s lidmi, kteří jsou „na stejné úrovni“. Tyto přesvědčení nejsou jen názory - jsou pevně zakotvené v mysli a ovlivňují každý vztah, každou rozhodnutí, každý den.

Lze narcistickou poruchu vyléčit?

Ne. Alespoň ne tak, jak se vyléčí například deprese nebo úzkost. Neexistuje „lék“, který by vám odstranil narcismus jako infekci. Cílem terapie není změnit člověka na někoho úplně jiného. Cílem je pomoci mu žít lépe - s menším stresem, s méně konfliktními vztahy, s větší schopností přiznat své chyby a zvládat emoce.

Podle psychologů jako Mgr. Zuzany Dvořákové je vyléčení NPD nemožné. Ale zlepšení? Ano. Možné. I když jen u některých. A to záleží na jedné věci - na ochotě změnit se. A tady je problém. Podle odhadů až 75 % lidí s NPD úplně odmítá myšlenku, že by měli nějaký problém. Přijdou do terapie ne proto, že chtějí změnit sebe, ale protože chtějí změnit svého partnera, šéfa nebo rodinu. Chcete, aby terapeut „napravil“ ostatní. To je jako přijít k lékaři s bolestí v zádech a říct: „Ukažte mi, jak mám změnit můj křeslo.“

Jak probíhá psychoterapie pro NPD?

Terapie NPD není jako terapie pro úzkost. Nejde o to naučit se dýchat nebo přemýšlet jinak o strachu. Jde o to překonat hlubokou strukturu identity, která se vytvořila už v dětství. Terapeut musí postupovat velmi opatrně. Přímá konfrontace - například: „Vidíte, že vás nikdo nemá rád?“ - vede k odporu, útěku nebo agresi.

První krok je vytvořit bezpečný terapeutický vztah. To je těžké. Lidé s NPD hledají terapeuty, kteří jsou „významní“ - známí, prestižní, bohatí. Pokud terapeut není „dostatečně dobrý“, považují ho za hlupáka. Pokud je terapeut příliš přátelský, považují ho za slabého. Pokud je terapeut příliš silný, ho považují za hrozbu.

Terapeut musí být jako zrcadlo - ne posuzuje, ne odsuzuje, ale odráží. „Když jste řekl, že váš šéf vás nenávidí, cítil jste se zraděný. Co se vás toho týká?“ Takto se pomalu začíná prokousávat k jádru. Pracuje se na tom, co se skrývá za grandiozností - často to je hluboký strach, že jste nedostateční.

Jaké metody se používají?

Neexistuje jedna „správná“ metoda. Nejčastěji se kombinují přístupy:

• Psychodynamická terapie - zkoumá minulost, dětské zkušenosti, jak se vytvořil ten „křehký já“. Pracuje se na tom, kde se vzal ten pocit, že jste jen tehdy důležití, když jste „nejlepší“.
• Kognitivně behaviorální terapie (KBT) - pomáhá identifikovat a změnit dysfunkční přesvědčení. Například: „Jestli někdo neuzná mé úspěchy, znamená to, že jsem neúspěšný.“
• Schémová terapie - zaměřuje se na dlouhodobé vzorce myšlení a chování, které se opakují ve všech vztazích. Tady se pracuje s „vzory zradění“, „vzory neúplnosti“ nebo „vzory nadřazenosti“.
• Skupinová terapie - je velmi užitečná, ale jen pokud je dlouhodobá. V skupině lidé s NPD začínají vidět, jak se chovají vůči ostatním. Když někdo řekne: „Když jsi to řekl, cítil jsem se jako kousek odpadu“, může to být první zápalný moment. Ale krátkodobé skupiny nepracují. Potřebujete roky.
• Mindfulness a tělesné přístupy - nové metody, které se začínají testovat v Česku od roku 2022. Lidé s NPD často žijí v hlavě. Mindfulness jim pomáhá se vrátit do těla, kde se emoce projevují - třes, ztuhlost, tep. To vytváří prostor pro sebereflexi mimo logiku.

Co se stane, když se člověk do terapie vůbec nevstoupí?

Bez léčby se NPD nezlepšuje. Naopak - často se zhoršuje. S věkem se obdiv, který dříve přicházel automaticky, zmenšuje. Práce se zhoršuje. Vztahy se rozpadají. Rodina se odtrhuje. Vznikají sekundární problémy: deprese, úzkost, závislosti na alkoholu, drogách nebo návykovém chování (například přehnaná práce, pořádání večírků, přehnané výdaje).

Nejhorší je riziko sebevražedného jednání. Když se křehký sebevědomí zhroutí - například kvůli propuštění, rozvodu nebo ztrátě slávy - může dojít k masivnímu pocitu selhání. A protože lidé s NPD neumí zpracovávat zklamání, mohou se obrátit proti sobě samotným. Mgr. Martina Šťastná z mojepsychologie.cz varuje, že právě v těchto chvílích je riziko sebevraždy nejvyšší.

Je léčba v Česku možná?

Ano, ale je obtížná. V České republice existuje pouze 12 specializovaných center, která nabízejí dlouhodobou terapii pro poruchy osobnosti. Většina terapeutů pracuje s úzkostí, depresemi nebo vztahovými problémy - ale ne s NPD. Je to náročná, emocionálně vyčerpávající práce. Mnoho terapeutů se tomu vyhýbá.

Cena hodiny individuální terapie se pohybuje mezi 1 200 a 2 500 Kč. Skupinová stojí 600-1 200 Kč. Pojišťovny hrazení pokrývají jen 20 sezení ročně. Ale efektivní léčba vyžaduje 50 až 100 sezení. To znamená, že většina lidí s NPD se nemůže do terapie dostat - nebo jen krátce, a pak se zastaví, protože nic se nezměnilo.

Ještě horší je to s výběrem terapeuta. Lidé s NPD často chtějí jen ty, kteří jsou „významní“. Když terapeut není známý, nemá titul, nepracuje na univerzitě - považují ho za „nevalného“. A tak hledají léčbu u někoho, kdo je „dostatečně dobrý“ - a ten se zpravidla vůbec nezabývá poruchami osobnosti.

Co může pomoci, když terapie není možná?

Neexistuje zázračný nástroj. Ale některé věci mohou pomoci:

• Čtení o poruchách osobnosti - knihy jako „The Narcissist You Know“ nebo „Disarming the Narcissist“ mohou pomoci pochopit, jak funguje tento vzor. Není to terapie, ale může být prvním krokem k sebereflexi.
• Podpora rodiny a přátel - když někdo z vaší blízkého okruhu má NPD, je důležité nezakládat se na jeho náročném chování. Nastavovat hranice není neslavné - je to nutné.
• Farmakoterapie - léky nevyléčí narcismus. Ale pokud je přítomná deprese nebo úzkost, antidepresiva nebo anxiolytika mohou zlepšit kvalitu života. To je důležité. Když se člověk cítí lépe, má větší šanci přijmout další krok.
• Digitální nástroje - pilotní studie na 1. LF UK testují aplikace, které pomáhají sledovat emoce a reakce. Tyto nástroje mohou být příležitostí, protože fungují mimo terapeutické sezení - bez obavy, že by někdo „viděl slabost“.

Kdo má šanci na zlepšení?

Ne každý. Ale někteří ano. Ti, kteří:

• Připustí, že něco není v pořádku - i když jen trochu.
• Nevidí terapeutickou práci jako „pomoc, kterou jim někdo dá“, ale jako „práci, kterou dělají pro sebe“.
• Mají významný motivující faktor - například ztráta manželky, vzdálenost dětí, ztráta práce.
• Najdou terapeuta, kterému věří - a nejen proto, že je známý.
• Jsou ochotni trpět - protože změna je bolestivá.

Podle prof. Jiřího Rabocha je úspěšnost dlouhodobé terapie odhadována na 30-40 %. To znamená, že u tří z každých deseti lidí se stane něco. Ne všechno. Ale něco. Vztahy se zlepší. Emoce se zklidní. Kritika už nezničí. A to je hodně.

Závěr: Je to naděje?

Narcistická porucha osobnosti není smrtelná nemoc. Ale je to nemoc, která zničí život - nejen život nemocného, ale i život všech, kdo s ním žijí. Léčba není rychlá. Není snadná. Není zaručená. Ale je možná.

Nejde o to, aby se člověk stal „normálním“. Jde o to, aby se stal člověkem - schopným přiznat, že někdy selhal, že někdy zranil, že někdy potřebuje pomoc. A to je větší odvaha, než se zdá.