Teorie mysli a autismus: Jak rozvíjet mentalizaci v psychoterapii

Teorie mysli a autismus: Jak rozvíjet mentalizaci v psychoterapii

Teorie mysli není jen akademický pojem - je to klíč, který rozumí, proč někdo s autismem často působí jako „nechápavý“ nebo „chladný“. Nejde o nedostatek citu, ale o jiný způsob, jak mozek zpracovává sociální informace. Když dítě s autismem neodpoví na úsměv, nezvedne oči při hovoru nebo nechápe ironii, neznamená to, že je „bez empatie“. Znamená to, že jeho mozek potřebuje jiný přístup k tomu, jak pochopit, co jiný člověk cítí, myslí nebo plánuje. A to je přesně tam, kde začíná psychoterapie zaměřená na mentalizaci.

Co je teorie mysli a proč je důležitá?

Teorie mysli (Theory of Mind) je schopnost rozumět, že jiní lidé mají vlastní myšlenky, city, přesvědčení a úmysly, které se mohou lišit od vlastních. Tuto schopnost děti obvykle vyvíjejí kolem čtvrtého roku života. Například v klasickém „Sally-Ann testu“ dítě vidí, jak paní Sally schová kuličku do košíku a odejde. Poté paní Ann kuličku přesune do krabice. Když se Sally vrátí, kde bude hledat kuličku? Dítě s rozvinutou teorií mysli odpoví: „V košíku - protože tam ji viděla naposledy.“ Dítě s autismem často řekne: „V krabici - tam je teď.“ Proč? Protože nebere v úvahu, že jiný člověk nemá stejnou informaci jako ono samo.

Tento deficit není výjimkou - je typický pro mnoho lidí s poruchou autistického spektra (PAS). Výzkumy Simona Barona-Cohena ukázaly, že u dětí s autismem jsou narušeny dva z čtyř základních mechanismů teorie mysli: sdílená pozornost a schopnost mentalizace. To znamená, že neumí snadno přizpůsobit své chování tomu, co si druzí myslí, a nechápou, že jejich vlastní zkušenosti nejsou univerzální.

Autismus není „chyba v empatii“

Je častá chyba předpokládat, že lidé s autismem nemají empatii. To je zjednodušení. Mnozí autisté mají hlubokou afektivní empatii - cítí city druhých silně, často dokonce příliš. Problém je v kognitivní empatii - schopnosti rozpoznat, co druhý cítí, na základě jeho výrazu, gesta nebo kontextu. Když někdo řekne „To je smutné“, autista může cítit smutek, ale nevědět, proč. Nebo se může cítit přehlcen, protože neví, jak reagovat.

Nick Walker, autistický aktivista a psycholog, to označuje jako „transneurotypovou kompetenci“. Autisté se často učí přizpůsobovat své chování neurotypickým normám, protože jinak je společnost trestá - ignoruje, vylučuje, kritizuje. To není přirozený rozvoj, ale přežití. A psychoterapie by neměla být o tom, aby „napravila“ tuto kompetenci. Měla by být o tom, aby pomohla člověku pochopit, jak funguje jeho vlastní mozek, a najít způsoby, jak komunikovat bez toho, aby se musel ztratit.

Tři kognitivní teorie autismu

Teorie mysli není jediným vysvětlením autismu. Existují další, které se doplňují:

• Oslabená centrální koherence (Uta Frith): Lidé s autismem vidí detaily jako výraznější než celky. Můžou si zapamatovat všechny barvy auta, ale nevědět, jestli je to „nákladní“ nebo „osobní“ vozidlo. V terapii to znamená, že nechápou metaforické výrazy, protože příliš doslovně přijímají slova.
• Exekutivní dysfunkce: Potíže s plánováním, přepínáním úkolů, kontrolováním impulzů. To vysvětluje, proč některé osoby s autismem „zakotví“ v rutině nebo reagují silně na změny.
• Empaticko-systematizující teorie (Baron-Cohen): Autisté často dosahují vysokých výsledků v systematizaci - rozumění pravidlům, vzorům, systémům. Můžou být skvělí v matematice, programování nebo hudbě, ale mají potíže s „nepravidelnými“ lidskými chováními.

Tyto teorie nevylučují jedna druhou - spíše se doplňují. Autistický mozek nepracuje „špatně“. Pracuje jinak. A psychoterapie, která to respektuje, je ta, která funguje.

Jak terapeut pomáhá s mentalizací?

V psychoterapii se mentalizace nevytváří přes výklady. Vzniká v interakci. Terapeut neříká: „Ty musíš pochopit, že on se cítí špatně.“ Místo toho se ptá: „Co jsi si myslel, když ti řekl, že to nechce dělat?“ Nebo: „Když jsi řekl to, co jsi řekl - jak si myslíš, že to znělo pro něj?“

Terapeutický proces má tři etapy, jak popisuje Vymětal (2001):

1. Rigidita: Klient má pevné názory, nechápe, že by se mohly změnit. Může říct: „Všichni mě nenávidí.“ A nevidí žádný jiný pohled.
2. Odtažitost: Klient mluví o věcech jako o něčem, co se stalo někomu jinému. „Můj kamarád měl problém s učitelem.“ Ale neříká: „Já jsem měl problém.“
3. Reflexe: Klient začíná ptát: „Co jsem myslel? Co on myslel? Mohl jsem to říct jinak?“ Toto je začátek mentalizace - když se člověk začíná ptát, jak se věci jeví jiným.

Terapeut používá techniky jako „reflektující odpověď“: „Takže když jsi řekl, že to nechceš dělat, a on se zasmál - ty sis myslel, že se směje z tebe, ale on mohl smát se z něčeho jiného.“ Toto není nácvik „správného“ chování. Je to nácvik myšlení o myšlenkách.

Proč se nejedná o „napravení“?

Největší chyba v terapii lidí s autismem je snaha „napravit“ jejich způsob myšlení. Nejde o to, aby se stali „normálními“. Jde o to, aby se stali sebou samými - ale s nástroji, které jim umožní komunikovat bez toho, aby se museli skrývat.

Přístup, který se snaží „odstranit autismus“, je neetický. A vědecky nepravdivý. Autisté nejsou „lidé s vadou“. Jsou lidé s jiným způsobem zpracování informací. Když se podíváte na jejich schopnosti - pozornost k detailu, přesnost, logika, přímočarost - vidíte, že jejich mozek je v některých oblastech výjimečný. Terapie by neměla snažit vytvořit „neurotypického“ člověka. Měla by vytvářet prostor, kde člověk s autismem může být autentický a přesto být slyšen.

Co dělat, když terapie nejde?

Někdy se lidé s autismem odmítají účastnit terapie. Ne proto, že „nechtějí pomoci“. Ale proto, že předchozí zkušenosti byly špatné. Někdo je v minulosti nutil, aby „přestali být tak zvláštní“. Někdo je přesvědčoval, že jejich způsob komunikace je „špatný“.

Tady je klíč: terapeut nesmí být „opravovač“. Musí být pozorovatel. Přátel. Spolupracovník. Když klient řekne: „Nechápu, proč lidé takhle mluví.“, odpověď by neměla být: „Musíš to pochopit.“ Ale: „To je zajímavé. Jak by to mohlo vypadat, kdybychom to zkoušeli z jiné strany?“

Terapie není o tom, aby se naučil „správně“ mluvit. Je o tom, aby se naučil, že jeho způsob mluvení má smysl - a že existují způsoby, jak ho přenést, aby ho druzí pochopili. A to je rozdíl mezi „napravováním“ a „pomáháním“.

Co dělat v praxi?

Pro terapeuty, rodiče a učitele je klíčové:

• Přestat předpokládat: Neříkejte: „To ví každý.“ Řekněte: „Co si o tom myslíš?“
• Používejte konkrétní příklady: Místo „Pojďme se naučit empatii“ řekněte: „Když jsi řekl, že nechceš jít na večírek - co si myslel, že si ona myslela?“
• Respektujte specifický styl: Někdo může mluvit přímo, bez gest, bez kontaktu očima. To není „nedostatek“. To je jeho způsob. Nenechte ho mluvit „jako všichni“. Přizpůsobte se jemu.
• Používejte vizuální pomůcky: Obrazové karty s emocemi, příběhy o situacích, kde se lidé chovají různě - to pomáhá vytvářet mentální modely.
• Nežádejte „přizpůsobení“ - žádejte „porozumění“: Cílem není, aby se autista choval jako neurotypik. Cílem je, aby oba strany pochopily, že jejich způsoby jsou jiné - a že to není problém. To je pravá mentalizace.

Co se děje v Česku?

V Česku se výzkum teorie mysli a autismu rozvíjí. Masarykova univerzita v Brně, kde pracuje Thorová, analyzuje, jak deficit v teorii mysli ovlivňuje vývoj dětí s PAS. Na Univerzitě Karlově v Praze se zkoumají spojení mezi teorií mysli a oslabenou centrální koherencí. Výsledky ukazují, že nejúčinnější terapie nejsou ty, které „napravují“, ale ty, které „rozšiřují“ - rozšiřují komunikační prostor tak, aby se do něj vešly oba způsoby myšlení.

Moderní přístup - neurodiverzita - už nevidí autismus jako chorobu. Vidí ho jako přirozenou variaci lidského mozku. A psychoterapie, která to respektuje, není o tom, jak se „vyléčit“. Je o tom, jak se „přijmout“ - a jak se naučit žít s ostatními, kteří myslí jinak.