Podpůrné skupiny pro poruchy příjmu potravy (PPP) nejsou jen místo, kde lidé mluví o jídle. Jsou to prostředí, kde se někdo poprvé v životě cítí pochopený - bez soudů, bez rad, které nechápou. Když jsi měl každý den strach z toho, že tělo nebude vypadat správně, nebo jsi se snažil ovládnout svůj život skrze omezení jídla, potom víš: slova terapeuta jsou důležitá, ale někdy potřebuješ slyšet: „To já taky prožil.“

Co vlastně podpůrná skupina pro PPP je?

Podpůrná skupina pro poruchy příjmu potravy je místo, kde lidé, kteří prošli nebo procházejí anorexií, bulimií, kompulzivním přejídáním nebo jinými formami PPP, sdílí své zkušenosti. Nejde o terapii v klasickém smyslu. Nejsou tam lékaři, kteří vám říkají, co máte dělat. Je tam někdo, kdo ví, jak se cítí, když se díváš do zrcadla a vidíš něco, co ostatní nevidí. Kdo ví, jak těžké je říct: „Dnes jsem se nejedl.“

Tyto skupiny se dělí do čtyř typů. První jsou svépomocné podpůrné skupiny - neformální setkání, která vede někdo, kdo už prošel stejnou cestou, ale nemá žádný odborný titul. Druhé jsou terapeutické skupiny, které vede psycholog nebo klinický terapeut. Ty se konají i v nemocnicích, když je pacient hospitalizován. Třetí jsou ambulantní terapeutické skupiny, které jsou dostupné v Praze a slouží lidem, kteří už nejsou v nemocnici, ale ještě potřebují pravidelnou podporu. A čtvrtý typ jsou online podpůrné skupiny, které se stávají stále populárnější - zvlášť pro ty, kteří žijí venku z velkých měst nebo se cítí příliš ztrapnění, aby šli na setkání osobně.

Proč je vrstevnická podpora tak silná?

Terapeut ti může říct, že tělo není váš nepřítel. Ale když ti někdo, kdo byl v úplně stejné situaci, řekne: „Já jsem taky měl pocity, že když sním, ztrácím kontrolu, a to mě děsilo - a pak jsem se naučil, že to neplatí“, tak to zní jinak. To je síla peer podpory.

Ve skupině se neřeší jen „jak se jíst“. Řeší se, jak se vrátit k tomu, abys mohl jít s kamarády na kávu, aniž bys počítal kalorie. Jak se naučit říct „ne“ rodině, která ti říká: „Proč to děláš?“ Jak se neztratit v tom, že se cítíš jako „špatný pacient“, když ti někdy nepůjde.

Podle výzkumů z českých zdrojů je právě tato schopnost „učit se od lidí, kteří prošli podobnými zkušenostmi“ jedním z nejúčinnějších prvků dlouhodobého uzdravení. Terapeut může vysvětlit, co je KBT. Ale někdo, kdo byl v těžkém stádiu anorexie a pak se vrátil, ti ukáže, jak to vypadá v praxi - jak se dělá ten první krok zpátky k jídlu, když tě to děsí až do kostí.

Co podpůrné skupiny nejsou

Není to místo, kde se porovnávají váhy. Není to místo, kde se sdílí „tipy“ na to, jak se vyhnout jídlu. Není to místo, kde se posilují nemocenské návyky - a to je klíčové.

Ve svépomocných skupinách, které nejsou vedené odborníky, může dojít k tomu, že někdo náhodně předává špatné informace. Někdo může říct: „Já jsem se jen tři dny nejedl a zhubl 5 kg - to je dobrý start.“ To není podpora. To je nebezpečí.

Proto je důležité, aby podpůrné skupiny byly součástí komplexní léčby. Nebývají samostatnou terapií. Jsou doplňkem. Když máš diagnostikovanou PPP, měl bys mít individuální léčebný plán - s psychoterapeutem, nutričním poradcem, a možná i lékařem. A pak můžeš přidat podpůrnou skupinu. Ne jako náhradu, ale jako další vrstvu podpory.

Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., významný český odborník na duševní zdraví, zdůrazňuje: „Čím dříve léčba započne, tím je větší šance na uzdravení.“ A podpůrné skupiny pomáhají právě v této fázi - když se člověk začíná vracet k životu, ale ještě se cítí osamělý.

Kdo by měl skupinu hledat?

Není to pro každého, kdo má obavy o váhu. To je důležité. Mnoho lidí má obavy o těle - to je běžné. Ale PPP je něco jiného. Je to onemocnění, které ovlivňuje každodenní fungování. Když se nechceš vydat ven, protože se bojíš, že tě někdo uvidí. Když po každém jídle cítíš nutkání k vyprázdnění. Když jídlu dáváš význam, který nemá - třeba „když jsem se nejedl, jsem měl kontrolu“.

Podpůrné skupiny jsou pro ty, kteří už prošli diagnostikou. Pro ty, kteří mají jasný léčebný plán. Pro ty, kteří chtějí získat podporu, ale nechcou být „pacienty“. Chcete být lidé - s historií, kterou někdo jiný chápe.

Nejsou vhodné pro lidi, kteří jsou v akutní fázi - třeba s extrémním podvýživou nebo nebezpečně nízkou hmotností. Tam je potřeba hospitalizace a intenzivní péče. Ale když se člověk vrací z nemocnice, podpůrná skupina může být tím, co ho udrží na cestě.

Kde najít podpůrnou skupinu v ČR?

V Praze existují ambulantní terapeutické skupiny, které vede odborník. Ty jsou často přístupné přes psychologické centra nebo speciální organizace jako Anabell. Tyto skupiny se obvykle konají jednou týdně, trvají 60-90 minut a jsou zdarma nebo s malým příspěvkem.

Online skupiny jsou dostupné přes weby jako idealni.cz, který nabízí i články, poradenství a diskusní fóra. Některé skupiny fungují na Facebooku nebo Discordu - ale je důležité zkontrolovat, zda jsou moderovány a zda mají jasná pravidla. Skupina, která nebrání sdílení „tipů“ na škodlivé chování, není bezpečná.

Pro rodiče a blízké existují také speciální skupiny. Nejen proto, aby pochopili, co dítě prožívá, ale aby se naučily, jak podporovat - bez tlaku, bez výčitek. Rodina je klíčová. A podpůrné skupiny pro rodiče pomáhají především tomu, aby neztratili sebe sama v procesu.

Co se děje v budoucnu?

Podpůrné skupiny se mění. V posledních letech se začínají integrovat nové technologie. Některé skupiny už posílají podpůrné SMS zprávy. Některé nabízejí chatovou terapii. Některé kombinují videohovory s online diskusemi.

Je také větší důraz na „mentalizaci“ - schopnost rozumět vlastním i cizím emocím. To znamená, že skupiny už nejsou jen „místo, kde se stěžujeme“. Stávají se místem, kde se učíme, jak pochopit, proč se někdy chováme tak, jak se chováme. A jak se to může změnit.

Největší výzva je ale zajištění kvality. V ČR není žádný státní registru podpůrných skupin. Každá skupina funguje jinak. Některé jsou skvělé. Některé ne. Proto je důležité se zeptat: Kdo vede skupinu? Jaké jsou pravidla? Je tam nějaký mechanismus, aby se nešířily škodlivé návyky?

Je to jako když hledáš terapeuta - musíš cítit, že je to bezpečné místo. Pokud se ti v ní nezdá, hledej jinou. Neexistuje jedna správná skupina pro všechny. Existuje ta, která je správná pro tebe.

Co ti podpůrná skupina může dát, co jiné nemůže?

Neřekne ti, jak máš jíst. Ale když se ti podaří sníst něco, co ti dělá strach, a všichni v skupině ti řeknou: „To je velký krok. Já jsem to taky dělal.“ - tak to znamená víc než libovolná pochvala od terapeuta.

Neřekne ti, že tělo je krásné. Ale když někdo, kdo byl v úplně stejné situaci, řekne: „Já jsem měl stejný strach. A dnes už to neřeším.“ - tak to může být první krok k tomu, abys se naučil přestat se sám napadat.

PPP je dlouhodobý proces. Není to „vylečit se za tři měsíce“. Je to cesta, která trvá roky. A na této cestě se člověk nechce cítit sám. Podpůrná skupina není lék. Ale je to to, co může udělat rozdíl mezi tím, abys se vzdal, a tím, abys pokračoval.