Stačí říct, že máš deprese, a už se lidé od tebe vzdalují. Ne proto, že bys byl nebezpečný, ale protože nevědí, co říct. A tak mlčí. Nebo ti řeknou: „Ale máš všechno, co chceš, proč se tak cítíš?“ Nebo ještě hůř: „To je jen slabost.“ Tady, v Česku, o duševním zdraví nechceme mluvit. A to je přesně ten problém.

Stigma není jen předsudek - je to bariéra, která tě zabíjí pomalu

Když máš zlomenou nohu, lidé ti přinesou květiny. Když máš deprese, lidé ti přinesou ticho. A to ticho je silnější než každý lék. Podle výzkumů Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020-2030 se v České republice téměř třetina lidí s duševním onemocněním vůbec neobrací na lékaře. Ne proto, že by to nebylo potřeba. Ale proto, že se bojí, že je budou považovat za „šílené“, „neodpovědné“ nebo „slabé“.

Stigma není jen to, že ti někdo řekne: „Nech si to.“ Je to i to, že tě zaměstnavatel nezaměstná, protože máš v anamnéze úzkostnou poruchu. Je to, že ti soused nechce, aby tvoje dítě hrálo s jeho dítětem. Je to, že ti rodina řekne: „Nech to, to se překoná.“ A je to, že ty sám si začneš věřit, že jsi opravdu „něco špatného“.

Toto se jmenuje sebestigmatizace. A to je ten nejnebezpečnější efekt. Když začneš vnímat svou nemoc jako vlastní vadu, přestáváš věřit, že se můžeš zotavit. A tak přestáváš i snažit se.

Proč je to v Česku tak špatné?

Ve Velké Británii je kontakt s duševním onemocněním běžný. Téměř třetina lidí má blízkého přítele nebo člena rodiny, který s ním bojuje. V Česku je to jen 15 %. A přestože počet lidí s duševními poruchami je stejný jako v západní Evropě, my je prostě nevidíme. Ne proto, že neexistují. Ale proto, že je skrýváme.

Když se podíváš na výsledky studie z roku 2013, která porovnávala Česko a Anglii, je to šokující. V Anglii by 8 % lidí nechtělo mít duševně nemocného jako kolegu. V Česku to bylo přes 35 %. Za souseda? 6 % v Anglii, 30 % u nás. Za blízkého přítele? 5 % proti 30 %. To není jen nevědomost. To je strach. A strach se vysvětluje tím, že o tom nikdy nebylo mluveno.

Naše média příběhy o duševních poruchách představují buď jako tragédie, nebo jako kriminální případ. „Šílený vrah“ je stále běžný titulek. A když se lidé učí o duševním zdraví jen z novin, kde je všude násilí a chaotické chování, jak mohou věřit, že někdo s depresí může být normální člověk?

Co se děje s dětmi?

Největší krize není u dospělých. Je u dětí a adolescentů. Podle dat Sekce dětské a dorostové psychiatrie ČLS JEP se v posledních letech značně zvýšil počet sebepoškozování a suicidálních pokusů. A co dělají školy? Některé přidávají „hodiny psychiky“ - ale jen jako doplněk. Nikdo neříká dětem: „Je v pořádku, když ti je špatně.“

Ve škole se učíme o srdci, o ledvinách, o cukrovce. Ale o tom, jak funguje mysl, se neříká vůbec. Když dítě řekne: „Mám strach, že se mi to všechno nezvládá,“ co mu odpoví učitelka? „Přijď zítra, budeš v pořádku.“ Nebo: „Nech to, máš příliš mnoho času.“

Neexistuje žádný program, který by učil děti, že duševní bolest je stejně reálná jako fyzická. A tak se děti učí, že když se cítí špatně, musí to zamlčet. A to je začátek celého cyklu.

Co funguje? Kontakt je klíč

Nejúčinnější způsob, jak změnit postoje, není reklama. Není ani lekce ve škole. Je to kontakt.

Když se někdo, kdo má zkušenost s depresí, otevře ve firmě, ve škole, v rodině - lidé přestanou bát. Ne proto, že se něco změnilo v jejich hlavách. Ale proto, že viděli, že ten člověk je stejný jako oni. Může být špatně, ale ještě stále je člověk. Může se smát, může pracovat, může mít přátele.

Program Na rovinu, který začal v roce 2017, to dokazuje. U lidí, kteří se setkali s někým, kdo otevřeně mluvil o své nemoci, se postoje zlepšily o 4-7 %. To není hodně. Ale je to první krok. A když se to opakuje - v práci, ve škole, v domácnosti - začne se měnit kultura.

Největší úspěch není v tom, že se změní zákony. Je v tom, že se změní každodenní rozhodnutí. Když se někdo odváží říct: „Dnes jsem měl zlé dny.“ A když někdo jiný odpoví: „Mám taky. Co ti pomáhá?“

Co můžeš udělat teď?

Nemusíš být terapeut. Nemusíš mít titul. Stačí být člověk.

• Přestan říkat: „To je jen v hlavě.“ Řekni: „To zní těžké. Chceš o tom mluvit?“
• Nepředpokládej, že někdo „jen potřebuje být silnější“. Někdo potřebuje, aby mu někdo řekl: „Není to tvoje chyba.“
• Podpoř vlastní zkušenost. Pokud jsi někdy měl zlé dny, nech to někomu říct. Ne všem. Ale někomu, komu důvěřuješ.
• Přečti si příběhy lidí, kteří o tom mluví. V Česku se objevují knihy, podcasty, videa - najdi je. Uvidíš, že nejsi sám.
• Přestaň se ptát: „Proč to máš?“ Začni se ptát: „Co ti můžu pomoci?“

Stigma nezmizí, když ho někdo vymyslí. Zmizí, když ho každý den překonáme malým krokem. Když někdo řekne: „Mám úzkost.“ A nikdo neřekne: „Aha.“ Ale: „Děkuju, že jsi to řekl.“

Je to možné změnit?

Ano. Ale ne rychle. A ne odshora. Změní se to, když se začnou mluvit pravdy - ne jen v televizi, ale u kávy, v autě, na pracovišti. Když se děti naučí, že mít zlé dny není slabost. Když zaměstnavatelé pochopí, že lidé s duševními poruchami nejsou „riziko“ - ale často největší přínos.

Stigma není přirozené. Je naučené. A proto ho můžeme i odnaučit.

Stigma nevyhynulo. Ale může. A začíná to tím, že někdo otevře ústa. A někdo jiný se neodvrátí.