V mnoha případech, kdy se člověk setká s extrémním stresem, se jeho mysl vymaní na únikovou dráhu - disociace. Přestože se o tom často slyší jen okrajově, únikové mechanismy mohou výrazně ovlivnit každodenní život, vztahy i schopnost fungovat v práci. Podíváme se, jaký je vztah mezi disociací a traumatem, co se děje v mozku, a hlavně jaké psychoterapeutické cesty nabízí skutečnou úlevu.
Disociace je psychologický obranný mechanismus, který odděluje část paměti a emocí spojených s traumatickým zážitkem od běžného vědomí. V praxi to může vypadat jako pocit odtržení od reality, výpadky paměti (amnézie) nebo jako „rozbitý film“, kde se traumatické obrazy přehrávají jako samostatné úseky bez kontextu. Přesně tento rozštěpený film nazývá odborníci duální pamětí - jedna část ukládá fyzické pocity a druhá izolované obrazy, zvuky či myšlenky.
U lidí s chronickou disociací se často objevuje také „rozdělené já“, kdy si člověk není jistý, která část jeho osobnosti je skutečná a která jen „zamrzlá“ v minulosti.
Traumatické události - ať už jednorázové (např. autonehoda) nebo vývojové (vystavení násilí v dětství) - přetíží nervový systém. Když stres přesáhne kapacitu limbického systému, amygdala (klíčová oblast emocí) aktivuje únikovou reakci. Výzkumy (Psyon, 2023) ukazují, že v takových chvílích hippocampus a prefrontální kůra selžou v integraci nových zážitků a místo toho uchovávají traumatické fragmenty ve formě oddělených senzorických modulů. Následně se tyto fragmenty mohou aktivovat v přítomnosti podobných podnětů, což vede k opakovanému prožívání.
Prvním popisem disociace se zabýval Eugen Bleuler v 19. století, ale moderní pojetí vychází z prací Judith Hermanové (1980‑léta), která přetvořila disociaci v centrální součást traumatu.
Nejde jen o psychiku - dlouhodobá disociace má měřitelné biologické změny. MRI studie ukazují menší objem hippocampu, hyperaktivitu amygdaly a sníženou funkci prefrontální kůry. Tyto změny se promítají do poruch soustředění, úzkosti a deprese.
Na sociální úrovni se pacienti často izolují. Průzkum České lékařské společnosti (2022) zjistil, že 78 % lidí s chronickou disociací hlásí sníženou pracovní výkonnost a konflikty v mezilidských vztazích. Nedostatek pochopení ze strany okolí může vést k dalšímu pocitu odcizení.
Úspěšná terapie nespočívá v okamžitém „odstranění“ traumatu, ale v jeho postupné integraci do celistvého příběhu. Klíčovým předpokladem je bezpečné terapeutické prostředí, kde klient cítí, že se může poohlédnout i po těch nejtemnějších kouscích.
KBT pomáhá pacientům rozpoznat a přetvořit dysfunktionální myšlenky spojené s disociací. Studie Asociace českých psychoterapeutů (2022) ukazují, že 68 % terapeutů používá KBT jako první linii intervence.
EMDR využívá oční pohyby k aktivaci procesů zpracování v mozku. Kombinace EMDR s somatickými metodami zvyšuje úspěšnost až o 37 % (Trauma Therapy Review, 2022).
SE se soustředí na dokončení instinktivních reakcí na hrozbu - např. uvolnění napětí v těle. Dr. Peter Levine popisuje, že trauma je „uvězněno v naší fyziologii“, a práce s tělem umožňuje postupné uvolňování blokád.
Ketamin může krátkodobě „otevřít“ neuroplastické procesy, což umožní bezpečnější přístup k hlubokým traumatickým vzpomínkám. Klinické studie na Harvard Medical School (2021) prokázaly snížení symptomů PTSD až o 45 % po sérii sezení.
VR se používá pro kontrolované vystavování traumatickým spouštěčům. Pilotní projekt v Praze 6 (2022) dosáhl 63 % úspěšnosti u pacientů s chronickou disociací.
| Metoda | Hlavní princip | Délka terapie | Úspěšnost (průměr) |
|---|---|---|---|
| KBT | Identifikace a přeformulování dysfunkčních myšlenek | 12-24 sezení | ~70 % |
| EMDR | Oční pohyby + zpracování vzpomínek | 6-18 sezení | ~75 % |
| Somatic Experiencing | Práce s tělesnými pocity a dokončování reakcí | Individuální, často delší | ~68 % |
| Ketamin‑asistovaná terapie | Farmakologické „resetování“ neuroplastických drah | 2-4 týdny (intenzivní) | ~45 % (symptomů) |
| VR‑expozice | Kontrolované virtuální scénáře | Variabilní, doplněk | ~63 % |
V ČR existuje jen 12 klinik zaměřených na komplexní trauma. Důležitá kritéria jsou:
Amnézie je ztráta konkrétních vzpomínek - často po úrazu hlavy či neurologickém onemocnění. Disociace je širší psychologický obranný proces, který kromě paměťových výpadků zahrnuje i odtržení od emocí a tělesných prožitků.
Samostatně můžete zmírnit některé symptomy pomocí grounding technik a deníku, ale dlouhodobé zotavení vyžaduje odbornou terapii. Bez bezpečného prostoru se riskuje reviktimizace.
Délka je velmi individuální. U jednorázových traumat se úspěch dosahuje během 1-2 let, zatímco u vývojových traumat může být nutná terapie 3-5 let.
Neexistuje univerzální „nejlepší“ metoda. Kombinace EMDR a somatických přístupů (SE) ukazuje nejlepší výsledky u komplexních případů, ale výběr závisí na osobních preferencích a terapeutovi.
Léky (např. SSRI) se používají hlavně proti depresím a úzkostem, které často doprovázejí disociaci. Ale léky neřeší samotnou fragmentaci paměti.
Disociace není slabost, ale biologicky podmíněná výzva, kterou si mozek nasadil, aby přežil traumatický šok. Moderní psychoterapie má moc tuto výzvu přetvořit na cestu k opětovnému propojení rozdělených částí já. S právným terapeutem, vhodnou metodou a důsledným přístupem můžete začít znovu budovat život, ve kterém minulost už nebude nepřetržitým hořákem, ale součástí celistvého příběhu.
Napsat komentář