Historie psychoterapie začala nečekaně - ne v laboratoři, ale v pokoji s ženou, která nemohla mluvit. Sigmund Freud, tehdy ještě mladý neurolog ve Vídni, sledoval, jak její nemocné tělo reagovalo na hovor. Nebylo to léčení škodlivými látkami nebo elektřinou. Bylo to léčení slovy. A to byl začátek všeho.

Freud a objev nevědomí

Sigmund Freud nevymyslel psychoterapii jako náhodný experiment. Vytvořil ji jako odpověď na to, co klasická medicína neuměla vysvětlit. V 90. letech 19. století se zabýval hysterií - stavem, kdy pacienti měli fyzické příznaky (např. paralýzu, slepotu), ale žádnou organickou příčinu. Josef Breuer, jeho kolega, zjistil, že když pacientka - známá jako Anna O. - mluvila o svých vzpomínkách, její příznaky zmizely. Freud to pozoroval, zkoušel to a postupně přešel od hypnózy k volným asociacím. Pacienti měli sedět, zavřít oči a říkat všechno, co jim přijde na mysl - bez filtrace.

To, co z toho vzniklo, bylo revoluční: nevědomí. Freud tvrdil, že většina našich emocí, strachů a přání není vědomá. Tyto obsahy jsou potlačeny, ale nezmizely. Projevují se v snách, příznacích, chybách v řeči. Tento pohled zcela přehodnotil, co je „duševní nemoc“. Nebylo to „špatné chování“ nebo „slabá vůle“. Bylo to nevyřešené trauma, které se skrývalo pod povrchem.

Freudův model mysli - Id, Ego, Superego - se stal základem celého odvětví. Id je naše základní touhy, Ego je ta část, která se snaží tyto touhy udržet pod kontrolou, a Superego je vnitřní hlas, který říká, co je „správné“ podle společnosti. Konflikty mezi nimi způsobují úzkost, deprese, fobie. A právě tyto konflikty se psychoterapie snaží odhalit.

Rozdělení a vývoj psychoanalýzy

Po Freudově smrti v roce 1939 se jeho názory začaly rozpadat. Někteří jeho žáci se od něj vzdálili, protože považovali jeho teorie za příliš zaměřené na sex a dětství. Carl Jung založil analytickou psychologii, která zdůrazňovala archetypy a společné symboly lidské mysli. Alfred Adler vytvořil individuální psychologii, kde klíčem byla pocit nepřiměřenosti a touha po převaze. Karen Horney a Harry Stack Sullivan se obrátili k vztahům - jak náš vývoj ovlivňují lidé kolem nás, nejen rodiče.

Tyto školy se rozšířily po celém světě. V Německu, Francii, USA a později i v Česku vznikaly nové formy psychoanalýzy. Některé z nich se staly příliš teoretické, jiné příliš přístupné. Ale všechny se držely jednoho: nevědomé je klíč.

Psychodynamická psychotherapie dnes

Dnes se většina terapeutů v Česku nezveřejňuje jako „psychoanalýti“, ale jako „psychodynamičtí terapeuti“. Proč? Protože se vyhnuli některým extrémům Freuda. Nepotřebují pacienta ležet na gauči čtyři roky. Nevyžadují, aby se všechno vracelo k pěti letům. Dnes se pracuje s konkrétními problémy - s opakujícími se vztahy, se strachem z úspěchu, s pocitem, že jsi „nikdo“.

Psychodynamická terapie není rychlá. Průměrně trvá 2-5 let, sezení jsou jednou až třikrát týdně, a stojí 1 500-3 500 Kč. Ale výsledky jsou hluboké. Lidé, kteří to prošli, často říkají: „Nechápu, jak jsem to dřív dělal.“ Nebo: „Teď vidím, proč vždycky vybírám partnery, kteří mě ignorují.“

V Česku se tato forma terapie stále nejčastěji používá. Podle průzkumu Asociace českých a moravských psychologů z roku 2022 ji volí 68 % klientů, kteří hledají řešení pro dlouhodobé problémy. Proč? Protože funguje. Ne jen na symptomy - ale na kořeny.

Kognitivně-behaviorální terapie a jiné přístupy

Ale psychodynamická terapie už není jediná. V 70. letech se objevila kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta není zájem o minulost, ale o přítomnost. Místo toho, aby se analyzovalo, proč jsi se narodil v rodině, kde tě nikdo nechápal, KBT se ptá: „Co děláš teď, když se cítíš nejistě?“

KBT je strukturovaná, krátkodobá (obvykle 12-20 sezení) a zaměřená na konkrétní cíle. Pokud máš úzkost před přednáškou, naučí tě, jak přerušit myšlenky typu „všichni se budou smát“ a nahradit je realistickými: „Někteří budou naslouchat, jiní ne.“

Je to efektivní. Světová zdravotnická organizace potvrdila její účinnost u úzkostných poruch, depresí a OCD. V Česku ji používá 55 % terapeutů, ale jen 22 % klientů ji volí jako hlavní metodu. Proč? Protože neřeší hluboké zranění. Řeší symptomy. A někdy to stačí. Někdy ne.

Kromě těchto dvou dominantních směrů existují i jiné. Humanistická psychoterapie - například klient-orientovaná terapie Carlase Rogersa - věří, že každý člověk má v sobě vnitřní zdroj růstu. Stačí mu dát bezpodmínečnou přijatelnost a pozornost. Tělesně orientované terapie, jako je body-psychoterapie, se vrací k těm původním Freudovým pokusům - kdy tiskl nohy pacientů. Dnes se pracuje s dechem, s napětím v zádech, s třesoucími se rukama. Emoce nejsou jen v hlavě. Jsou i v těle.

Co dnes funguje?

Nikdo už neříká: „Jen psychoanalýza“ nebo „Jen KBT“. Většina terapeutů v Česku kombinuje. Prvních 10 sezení může být KBT, aby se zklidil panika. Pak se přejde k psychodynamické práci, aby se zjistilo, odkud ten strach pochází. Tělesná práce se přidá, pokud klient říká: „Nevím, jak to cítím, ale mám to v krku.“

To je současný trend: integrace. Terapeut není příslušník jedné školy. Je jako lékař, který má v lékárně různé léky a volí ten nejvhodnější pro konkrétního pacienta.

Kritika a omezení

Psychoanalýza se často kritizuje. Je příliš dlouhá. Je příliš drahá. Je těžké dokázat její účinnost v klinických studiích. Někteří vědci říkají: „To je filozofie, ne věda.“ A málokdo se dnes snaží potvrdit, že všechny fobie pocházejí z pěti let věku.

Ale kritika neznamená, že je to špatné. Znamená, že je to složité. Lidé nejsou stroje. Nemůžete je „nastavit“ na správný režim. Některé zranění se neodstraní za 12 týdnů. Některé vzorce se nezmění jen proto, že si člověk přečetl článek o sebeúctě.

Freud se mýlil v mnoha věcech. Ale jednu věc měl pravdu: co se neřekne, se nevyléčí. A to platí dodnes.

Co se děje v Česku?

V Česku roste poptávka po psychoterapii. V roce 2015 bylo registrováno 1 200 certifikovaných psychoterapeutů. V roce 2022 jich bylo 2 850. Do roku 2025 se očekává 3 500. Růst je 7 % ročně. Proč? Protože lidé už nechtějí jen „přežít“. Chtějí žít.

Od roku 2020 probíhá projekt „Psychoterapie pro všechny“, který má za cíl státní financování základních terapeutických sezení. Zatím je to jen začátek. Ale je to změna. Psychoterapie už není privilegium bohatých. Je to základní služba, jako lék nebo vyšetření.

V Brně, kde žiji, už se v nemocnicích objevují psychoterapeutičtí pracovníci v odděleních pro chronické nemoci. V školách se zavádí podpora pro teenagery s úzkostí. Lidé přestávají mluvit o psychoterapii jako o „něčem pro šílence“. Mluví o ní jako o nástroji, který může pomoci každému - kdo má strach, kdo se cítí prázdný, kdo se neumí smířit s tím, co se stalo.

Co je důležité si pamatovat?

Neexistuje jedna správná psychoterapie. Existuje jedna správná pro tebe.

Pokud chceš rychlou úlevu od úzkosti - KBT je dobrá volba. Pokud chceš pochopit, proč se ti vždycky opakují stejné chyby ve vztazích - psychodynamická terapie je cesta. Pokud se cítíš ztracený v těle - zkus tělesně orientovanou práci.

A pokud si myslíš, že „to je pro někoho jiného“ - zkus se jen podívat na svou minulost. Jaké vzorce se opakují? Kdo ti říkal, že jsi „příliš citlivý“? Kdy jsi naposledy cítil, že nikdo nevidí, jak se snažíš?

Psychoterapie není o tom, aby tě „napravila“. Je o tom, aby tě poznala. A to je věc, která může změnit celý život.

Kam dál?

Když začneš chápat historii psychoterapie, přestaneš ji vnímat jako „nějakou magii“. Je to věda, která se vyvíjí. Je to umění, které se učí. A je to cesta, kterou už tisíce lidí prošli - a zjistili, že jejich bolest nemusí být věčná.

Nech si to říct: nemusíš být „šílený“, abys potřeboval psychoterapii. Stačí, když se cítíš unavený z toho, že se sám sebou neumíš smířit. A to je víc než dostatečný důvod začít.