Testování hranic v terapii - Praktické klinické tipy

Testování hranic v terapii - Praktické klinické tipy

V terapeutické praxi se často setkáváme s tím, že klienti - zvláště děti a dospívající - zkouší, kde leží jejich limity ve vztahu k autoritě, pravidlům i k samotnému terapeutovi. Správné testování hranic může odhalit skryté vzorce chování, vyvolat důvěru a nastavit zdravý rámec pro další práci. Následující článek nabízí konkrétní klinické tipy, které lze aplikovat při práci s poruchami osobnosti, adiktologií nebo poruchou chování.

Co je testování hranic v terapii?

Testování hranic v terapii je metodický proces, při kterém terapeut sledovat a reaguje na pokusy klienta o posun nebo překročení stanovených limitů. Cílem není konfrontace, ale vytvoření bezpečného prostoru, kde se klient učí rozpoznat a respektovat své i cizí hranice.

Model rozděleného screeningu

Model rozděleného screeningu byl vyvinut na 1. LF UK a VFN v Praze pro děti a dospívající s rizikem adiktivního chování. První část zahrnuje krátkou přítomnost rodiče, druhá část probíhá v soukromí pouze s klientem. Tento dvojfázový přístup poskytuje kompletní obraz - od rodičovské perspektivy až po vnitřní motivaci dítěte.

• První fáze (rodič+klient): získání anamnézy, nastavení základních pravidel.
• Druhá fáze (klient sám): zjištění skutečných hranic, motivací a emočních spouštěčů.
• Klíčový nástroj: otevřené otázky a pasivní naslouchání.

Krátká intervence a motivační rozhovor

Krátká intervence kombinuje techniky z motivačních rozhovorů (MI) a rychlé strukturované intervence. Je vhodná nejen pro klienty, kteří již vyhledávají pomoc, ale i pro ty, kteří se s léčbou nechtějí setkat. Intervence trvá 15‑30 minut a zaměřuje se na zvýšení vnitřní motivace a definování osobních hranic.

1. Otevřený úvod - navázání kontaktu a vytvoření bezpečného prostředí.
2. Reflexe - klient popisuje situaci, terapeut odráží jeho pocity a motivace.
3. Strategie - společně definují konkrétní kroky a hranice, které budou během terapie testovány.
4. Uzavření - shrnutí a domluva na dalším postupu.

Simulační trénink deeskalace

Simulační trénink deeskalace byl pilotně zaveden na psychiatrické nemocnici Bohnice. Cílem je připravit terapeuty na reálné situace, kdy klient projevuje agresivní nebo impulsivní chování. Trénink využívá scénáře založené na skutečných případech a figuranty představující psychicky alterované osoby.

• Realistické scénáře - umožňují procvičit nastavení hranic v kontrolovaném prostředí.
• Feedback a video analýza - po každém cvičení se probere, co fungovalo a co je třeba zlepšit.
• Respekt a důstojnost - i v deeskalačních technikách se zachovává lidský přístup k klientovi.

Diagnostické nástroje podporující práci s hranicemi

Pro komplexní pochopení, kde leží problematické hranice, lze využít několik psychologických testů. Vinelandova škála sociální zralosti hodnotí soběstačnost v jídle, oblékání, komunikaci a sociální adaptaci u dětí 3‑9 let. Test laterality pomáhá odhalit preferovanou laterální dominanci, což může ovlivnit agresivní tendence. V případě podezření na poruchu chování je vhodné zahrnout i Porucha chování do celkového diagnostického rámce, aby se předešlo rozvoji rizikových vzorců jako je agresivita nebo užívání návykových látek.

Práce s poruchou chování a adiktologií

U klientů s diagnózou poruchy chování nebo adiktivním rizikem jsou nastavení hranic dvojnásobně důležitá. Praktické tipy:

• Spolupráce s školním psychologem a pedagogicko‑psychologickou poradnou - zajišťuje kontinuitu mezi terapií a školním prostředím.
• Pravidelné využívání krátké intervence v každém sezení - udržuje motivaci a připomíná stanovené hranice.
• Zapojení rodinné terapie - umožňuje rodičům a sourozencům nahlédnout do procesu a posílit jednotný přístup k hranici.
• Monitorování užívání návykových látek pomocí strukturovaných rozhovorů a případných farmakologických kroků.

Checklist pro terapeuta při testování hranic

1. Definujte a sdělte klientovi jasná pravidla před začátkem sezení.
2. Používejte otevřené otázky k zjištění motivace k překročení hranic.
3. Upravujte intenzitu hranic podle vývoje klienta - nechte prostor pro bezpečné „testování“.
4. Po každém testu zhodnoťte odpověď: respektuje klient limit? Jaké emoční reakce se objevily?
5. Zapojte rodiče nebo opatrovníky jen v době, kdy je to terapeuticky značné.
6. Využijte videozáznam nebo supervizi pro reflexi deeskalačních technik.
7. Udržujte dokumentaci - zaznamenávejte typy testovaných hranic, reakce a následné úpravy.

Běžné chyby a jak se jim vyhnout

1. Přehnané tvrdé hranice - klient se cítí potlačený a může reagovat agresí. Přizpůsobujte limity vývoji a emocionálnímu stavu.

2. Ignorování neverbální komunikace - tělesný jazyk a mimika často odhalí skutečné rozpětí hranic. Sledujte tyto signály během sezení.

3. Příliš časté zapojení rodičů - může narušit důvěru mezi terapeutem a klientem. Rozhodujte se podle konkrétního cíle testu.

4. Nejasná reflexe po testu - pokud klient neví, co se stalo a proč, nedojde k učení. Vždy poskytujte zpětnou vazbu.

Tabulka srovnání hlavních přístupů

Závěrečné rady pro praxi

Testování hranic není jednorázová technika, ale součást kontinuálního terapeutického procesu. Důležité je udržet rovnováhu mezi ochranou klienta a umožněním mu prozkoumat své limity. Vždy se vraťte k cílům sezení, zaznamenejte reakce a upravujte přístup podle konkrétního vývoje klienta.